Bitva u Zborova, 2. 7. 1917

26. 6. 2017
Jiří Pondělíček
Bitva u Zborova byla v době naší první republiky symbolem. Stala se symbolem bojových tradic Československé armády, která se rodila v bojích První světové války.

Navazovala na husitské tradice. Tuto tradici měla po roce 1948 nahradit tradice jiná, tradice boje u Sokolova. Dnes chápeme, jak velkou chybou bylo stavět tyto dvě bitvy a dva nepochybně pozitivní symboly do protikladu. Pravý opak je pravdou. Zborov i Sokolovo patří k sobě. Představují přímou linii boje za Československo, za jeho celistvost a svobodu. Stačí si uvědomit, že Ludvík Svoboda, který v řadách československé brigády u Zborova bojoval, velel později Československému praporu v březnu 1943 v bitvě u Sokolova. Legionářská tradice sehrála výraznou roli právě při formování zahraniční armády v letech Druhé světové války. Bylo mnoho těch, kteří ve vyšších hodnostech vedli boj proti nacismu a jejich první bojové zkušenosti, začínaly právě v řadách legionářů a mnohdy i přímo u Zborova .

Cesta Čechoslováků ke zborovskému vítězství, ale nebyla jednoduchá a nebyla samozřejmá. Hned v prvním roce První světové války začali se českoslovenští dobrovolníci organizovat a vytvářet první oddíly. Ve Francii vznikla rota Nazdar, která byla záhy nasazena do boje. Na Rusi vznikla, hlavně z iniciativy krajanů, Česká družina. Zpočátku, ale hrála roli především propagační a organizační. K početné zahraniční armádě ještě zbývala poměrně dlouhá cesta. T. G. Masaryk se svými spolupracovníky, zejména Dr. E. Benešem a gen. M. R. Štefánikem zahájili zahraniční akci za obnovení české samostatnosti po propagační a diplomatické linii. Pro takovou akci v době války bylo ale potřeba ještě něco jiného. Ozbrojené a bojující vojsko, které by přímo na frontách prokázalo oprávněnost požadavků na samostatný stát. Síly krajanů přes mnoho dobré vůle nepostačovaly. Paradoxně se o doplnění bojeschopnými osobami postaralo samo Rakousko – Uhersko.

Češi útočnou válku proti Srbsku a proti Rusku nepřijali jako svou válku a rukovali s nechutí a mnohdy i vyloženým odporem, který dávali demonstrativně najevo. Samozřejmě bylo jasné, že vítězství ústředních mocností by posílilo vliv Německa a splnění snu o německé střední Evropě a celoevropské německé hegemonii. To se v hojné míře projevilo i přímo na frontě. Jednotlivci, skupinky i celé pluky přecházely frontu k ruským liniím a nebo se ochotně vzdávaly do zajetí. Revoluční dobrovolnická armáda na Rusi mohla být konečně budována, jako reálné, bojeschopné, československé vojsko. I tehdy musela být překonána nedůvěra ruské generality k zajatcům, vždyť se na frontě coby vojáci Rakouska vzdávali a nebo dokonce přebíhali! Bylo ještě třeba mnoho vyjednávání a přesvědčování . Svou roli sehrály i obrovské potíže, které mělo carské impérium s vedením války, která hospodářsky už tak nepříliš rozvinutou říši vyčerpávala. Fronta potřebovala vojáky a Čechoslováci byli zde, byli bojeschopní a též odhodlaní bojovat.

Bitva 2. července roku 1917 u ukrajinského Zborova rozhodla o další bojové cestě československých legionářů na Rusi. Boj, který Čechoslováci svedli, přesvědčil dosud pochybující o vojenských kvalitách našich dobrovolníků a poskytl spolu s dalšími zahraničními vojáky na francouzské a později i italské frontě silný argument T. G. Masarykovi pro jednání se zástupci dohodových mocností. Čechoslováci nebyli jen hlouček emigrantů žadonících o zastání. Nebyli nějakými prosebníky. Bojovali na frontách Velké války a bojovali statečně a vítězně. Vojáky, kteří vybojovali vítěznou bitvu u Zborova čekalo ještě několik let dlouhé anabáze, čekal je boj u Kyjeva, Bachmače, Čeljabinsku a zejména na magistrále v sibiřské divočině. Cesta dlouhá a plná bojů a nebezpečí, na jejímž konci byl návrat domů. Ne už do cizí a napůl ještě středověké habsburské monarchie, pod silným vlivem vilémovského Německa. Vrátili se do země, která byla již jejich. Vrátili se jako občané Československé republiky. S hrdostí a slávou, jako vojáci své země, kterou si vybojovali. Jejich bojová cesta vzbudila úctu a obdiv celého světa, naši legionáři se po dlouhých letech odloučení od svých rodin vraceli domů, jako hrdinové. Přes 100tisíc legionářů se postupně vracelo domů. Vraceli se z Ruska, Francie, Itálie, Srbska. Před 100 lety se tak zrodila slavná legionářská tradice.

Nezapomínejme na slavný odkaz našich předků, tisíce z nich našlo svůj hrob v daleké cizině. Ti všichni bojovali za naši samostatnost. A slavná vítězná bitva před 100lety u Zborova se stala symbolem tohoto boje. To jsou ti naši, a „Hašlerovi hoši“ od Zborova…..

Jiří Pondělíček

Národní socialisté

Předseda KrO Praha