Edvard Beneš (* 1884 – 3.9.1948)

Prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc.

Edvard Beneš vstoupil do československé a evropské politiky na počátku první světové války. Bylo mu 30 let a měl rozsáhlé znalosti z filozofie, sociologie, historie, politiky a kultury. Studoval v Praze, ve Francii, Anglii a Německu, měl doktorát z filozofie v Praze a doktorát politických věd v Dijonu. Od r. 1913 byl docentem pro obor filozofie a sociologie na pražské filozofické fakultě a od roku 1914 i na Vysoké škole technické pro obor filozofie a sociologie techniky. Měl bohatou novinářskou praxi a byl autorem vědeckých studií o politickém individualismu, o vývoji politických stran, o evropském socialismu, o národnostní otázce a o problematice války. Za vědeckou disciplínu považoval i politiku a aplikoval na ni vědecké metody své práce. Každý problém podrobil obsáhlé všestranné analýze, na jejímž základě dospíval ke konkrétnímu řešení.

Na protirakouském odboji se Edvard Beneš podílel nejprve účastí v domácí odbojové organizaci Mafie a po svém odjezdu za Masarykem do zahraničí v září 1915 zaujal jako generální tajemník Československé národní rady v Paříži vedoucí postavení v zahraničním odboji. Z jeho iniciativy se 26. září 1918 tato organizace proměnila v Prozatímní československou vládu (Masaryk, Beneš, Štefánik), která byla uznána dohodovým i státy, spolupodepisovala mírové smlouvy a reprezentovala Československo i na pařížské mírové konferenci ve Versailles. Na ní Edvard Beneš svými sedmi rozsáhlými memorandy prosadil územní podobu nové republiky a zapojil ji do poválečného tzv. versailleského systému.

Edvard Beneš se také od počátku významně podílel na činnosti nové mezinárodní organizace - Společnosti národů, která nahradila dosavadní jednoznačné rozhodování velmocí demokratickým systémem mezinárodního jednání malých i velkých států. V rámci versailleské smlouvy a na základě Společnosti národů uzavřel ministr Beneš počátkem 20. let mezinárodní smlouvy s Rakouskem, Německem, Polskem a především pak s Rumunskem a Jugoslávii a tato tzv. Malá dohoda se stala základem jeho středoevropské politiky.

Souběžně působil Edvard Beneš ve Společnosti národů jako generální zpravodaj komise, která dále precizovala a koordinovala program Společnosti národů. Byl také jedním z hlavních autorů tzv. Ženevského protokolu, všeobecného garančního paktu, zajišťujícího kolektivní obranu proti útočníkovi. Precizoval pojem útočníka a sporné případy byly projednávány u mezinárodního soudního dvora v Haagu. Ženevský protokol se však pro odpor Německa a Anglie neuskutečnil. Místo něho byla na konferenci v Locarnu v roce 1925 otevřena cesta k možné revizi mírových smluv a k nové velmocenské politice. Do čela této politiky se postupně dostávalo nacistické Německo, které vystoupilo ze Společnosti národů, zahájilo všestranné zbrojení a v březnu 1936 obsadilo Porýní. Tím porušilo nejen mírovou smlouvu, ale i locarnskou dohodu a přešlo k otevřené agresi.

Edvard Beneš již od roku 1930 varoval před nebezpečím nové války. Systematicky usiloval o zastavení rozkladného procesu poválečné Evropy, v rámci francouzsko-československo-ruského bloku se pokoušel o rekonstrukci Společnosti národů a proti anglické politice appeasementu zdůrazňoval, že s německým nacistickým režimem „není žádná dohoda možná“.

A když koncem roku 1937 přešla německá nacistická politika, tolerovaná Anglií, k útoku na revizi versailleského systému ve střední Evropě, zahájil Edvard Beneš úpornou, rok trvající obranu republiky: v říjnu 1937 a v září 1938 odrazilo Československo dva pokusy o nacistický puč v republice, jejichž cílem bylo připojení pohraničních území k Německu. A když se v květnu a v září 1938 začala německá vojska stahovat k československým hranicím, Československo mobilizovalo a prezident Beneš zahájil rozsáhlou politickou akci varující před útočníkem celou Evropu. Ve dnech 23.-28. září 1938 se prezidentovi také podařilo mobilizovat celý československý spojenecký systém, který byl připraven k odražení útočníka.

Po dohodě s prezidentem předal 25. září Jan Masaryk londýnské vládě prohlášení, ve kterém Československo odmítlo všechny požadavky dohod Chamberlaina s Hitlerem v Berchtesgadenu a Godesbergu, které žádaly od Československa splnění Hitlerových požadavků: „Má vláda mě žádá, abych prohlásil co nejslavnostněji, že požadavky pana Hitlera jsou pro mou vládu naprosto a bezpodmínečně nepřijatelné. Proti těmto novým a krutým požadavkům pokládá má vláda za svou povinnost postavit se na svrchovaný odpor a my tak s boží pomocí učiníme. Národ svatého Václava, Jana Husa a Tomáše Masaryka nebude národem otroků.“

Odpovědí na tuto československou politiku aktivního obrany se stala mnichovská dohoda čtyř velmocí, Anglie, Francie, Německo a Itálie. Ta odpor Československa zlomila a donutila ho vydat Německu část svého území. Důsledkem dohody nebylo však zajištění míru, jak ji mylně hodnotil britský premiér Chamberlain, ale naopak se stala prvním krokem k nové světové válce, jak ji právem hodnotil prezident Beneš.

Okamžitě poté, kdy Německo 15. března 1939 mnichovskou dohodu porušilo a provedlo okupaci zbytku Československa, zahájil prezident Beneš svůj nový, vítězný zápas za Československo a za jeho obnovu. V únoru 1948 však byla republika spolu s dalšími východoevropskými zeměmi vřazena do ruského mocenského bloku. Po ztrátě její svobody umírá Edvard Beneš na troskách svého a Masarykova díla.

 

Převzato z Českých národních listů.