Vyznání Národních socialistů

před 12 dny
Jiří Pondělíček
„Tato země není a nemůže být pro všechny. Tato země je naše.“ Tuto větu, vyslovenou prezidentem republiky, známe všichni a málokdo o ní může pochybovat. Přesto i tato nezpochybnitelná a zcela srozumitelná myšlenka vyvolala, jak jinak, další řev po kafírnách a rádoby učené mudrování o její oprávněnosti a přesném významu. Takže si udělejme ve věci jasno.
„Tato země je naše.“ Komu tedy patří?
Nám, kteří jsme občané této republiky, nebo se hlásíme k češství. Nám, kteří tady žijeme, pracujeme, narodili jsme se tady, nebo jsme si k této zemi a lidem našli pozitivní vztah. Máme tu své domovy, rodiny a přátele. To se týká i národnostních menšin.

Abychom ale měli úplně jasno, musíme si ujasnit i některé další pojmy.

Hosté. Ti, kteří k nám přišli na návštěvu. Na pozvání, nebo třeba i bez něho. Respektují zákony, zvyklosti a způsob života v naší zemi, přijdou a odejdou nebo třeba i zůstávají, když se jim u nás zalíbí. Takoví si zasluhují vlídné, přátelské jednání a totéž se od nich očekává.

Vetřelci. Ti přicházejí nezvaní, ale není to pravidlem. Případné pozvání těchto lidí se totiž časem ukáže jako omyl. Zvyklosti a způsob života nerespektují, při delším pobytu žádají privilegia, stupňují požadavky, místo aby projevili ochotu se přizpůsobit, žádají přizpůsobení od domácího obyvatelstva. Vůči těmto lidem je na místě důsledná ostražitost.

Nepřátelé. To už je extrémní případ. Ti přicházejí násilně, vojensky, se zbraněmi. Proti vůli obyvatel i představitelů státu. I když u těch představitelů to nemusí být jednoznačné. Může jít i o zradu, nebo jednání pod nátlakem. To všechno už tu bylo. Na místě je klást odpor. A pokud není možno bojovat přímo, nacházejí se další formy odporu. Ozbrojeného i neozbrojeného.

Tak, to bychom měli. Ale jak to tedy vypadá, když země patří svým občanům skutečně a ne jen podle proklamací, jakkoli logických a přirozených? Co si pod tím představit?

Především občané země rozhodují o sobě a svých záležitostech sami. Ve volbách, v referendech. Své názory dávají najevo všemi dostupnými a zákonnými formami a k prosazení svých vizí zakládají politické strany, spolky a iniciativy. Bez vměšování ze zahraničí. Je naprosto nemyslitelné, aby volební systém připouštěl právo volit a být volen cizím státním příslušníkům.

Národní území brání národní, občanská armáda, případně občanská milice. Nepřipadá v úvahu podřízení armády, nebo její části armádě jiného státu. Zcela nepřijatelná je vojenská okupace a dobrotu nedělá ani cizí vojenská přítomnost na domácím území. To ale nebrání rovnoprávné účasti v obranných aliancích více států.

Občany země chrání před kriminalitou domácí policie a o spravedlnost dbá vlastní soudnictví. Domácí právo je nadřazeno právu cizích zemí, cizinci jsou za trestnou činnost spáchanou na domácím území trestáni tam, kde čin spáchali, a podle domácího práva.

Nerostné bohatství, podstatná část lesů a důležitých vodních zdrojů, je ve vlastnictví státu. Ve strategických odvětvích jako je energetika, spoje, vodohospodářství a dopravní systém má stát většinový nebo alespoň významný podíl. Právní řád neumožňuje cizím státním příslušníkům vlastnit větší množství půdy. Stát má podíl v podnicích, které jsou tradičními nebo jinak významnými výrobci a hospodářskými celky.

Elity společnosti, zejména pak lidé, kteří mají vliv na veřejné mínění, sledují a hájí dlouhodobé zájmy země. Nedopouští zpochybňování státnosti a suverenity, mají v úctě národní a státní symboly, nepřipouští zpochybňování národní svébytnosti a celistvosti státu. Důrazně odmítají přepisování historie v protinárodním duchu a nahrazení dějepisné osvěty účelovou propagandou.

Hranice státu jsou jasně definované a značené, státní symboly jsou chráněny zákonem a je stanoven úřední jazyk země.

Tak co říkáte? Kolik z těchto věcí je dnes splněno? Nic moc? Tak s tím něco udělejme. Je to totiž v naší moci a záleží jen na tom, jak se my sami zachováme.

1)      Využívejme všech občanských svobod k prosazení výše uvedených podmínek. Volme správné strany, podporujme vlastenecké iniciativy a stávejme se jejich členy, pišme články a komentáře, podepisujme petice a choďme na demonstrace. Zkrátka, buďme občansky aktivní.

2)      Buďme vojáky republiky. Zajímejme se o armádu a vojenský výcvik, čtěme literaturu o naší vojenské historii, posilujme kondici. Využívejme možností, které nabízí kluby vojenské historie, historického šermu, branných sportů, jezdecké a střelecké kluby. Pěstujme tábornické znalosti. Ti odvážnější se mohou stát členy Národní domobrany, nebo praporů aktivních záloh.

3)      Dodržujme zákony, dobré mravy a zásady alespoň elementární slušnosti. Pokud totiž vyžadujeme takové jednání od druhých, měli bychom se jím řídit i my sami, nehledě na to, že to přispívá k dobrým vztahům mezi lidmi, a tím i k národní jednotě a solidárnímu chování. Podporovat policejní orgány v boji s kriminalitou by mělo být samozřejmostí.

4)      Naše země má obrovskou průmyslovou a řemeslnou tradici. Prohlubovat své znalosti, kvalifikaci a zkušenosti je s touto tradicí nejen v souladu, ale pomáhá ji rozvíjet a obohacovat. Nápady a tvořivost je nutné vrátit do každodenního života v průmyslu, službách, vědě i vzdělání. I malé rodinné a družstevní firmy přispívají k tvorbě národního bohatství a návratu naší země na hospodářskou mapu světa. Takže… pracujme. Nejen ve své práci, ale i sami na sobě.

5)      Pokud se elity nechovají náležitým způsobem, je to na nás, na občanech. Mějme v úctě národní a státní symboly a nepřipouštějme jejich zneužívání a hanobení. Mějme na paměti, že naše hranice jsou jedny z nejstabilnějších v Evropě a nedopouštějme jejich zpochybňování. Důrazně odmítejme přepisování historie. Není v našich dějinách mnoho toho, za co bychom se měli stydět, tak si jich važme. Pokud získáme pocit, že ve škole je dětem vykládána historie účelově zkreslená, vysvětlujme a dokládejme to patřičným materiálem. Kritizujme literární či filmová díla, která hanobí národ a jeho historii. Uvádějme veřejně věci na pravou míru. Učme se rozeznávat seriózní pojednání od pouhé propagandy, jde to.

6)      Používejme svůj rozum a nenechme si namluvit, že vše české je špatné a cokoliv je u nás špatně, že je to jen a jen českou národní povahou. To je jeden z nejrozšířenějších a nejotřepanějších bludů. Odmítejme tezi, že nás někdo musí učit demokracii, protože jsme jí nedorostli a že potřebujeme jakousi novou nebo starou aristokracii, protože jsme příliš plebejští. I to je samozřejmě blud a naprostý nesmysl. Stejně jako výmysly o tom, že si neumíme sami vládnout a vždycky jsme byli a musíme být pod nadvládou nějakého jiného státu. Není to pravda. Používejme správně mateřský jazyk a požadujme to od svých potomků. Je to součást kultury a hlavně kulturnosti osobnosti. Nestyďme se nosit národní symboly správným způsobem a nebojme se vyvěsit státní vlajky při významných dnech a svátcích. Opravdu se není za co stydět.

7)      Říká se, že rodina je základ státu. To není přesné. Rodina je základ absolutně všeho. Celého lidského bytí. Nejpřirozenější a nejzákladnější lidské společenství kde všechno začíná a končí. Toho si musíme být stále vědomi. Rodina, to je táta, máma a děti. A širší rodina jsou dědové a babičky, strýcové, tety, švagři aj. Pečujme o rodinné vztahy a pěstujme je v co nejlepší kvalitě. Zakládejme rodiny uvážlivě a dbejme na podnětné a laskavé prostředí našich dětí. Stůjme v rodině při sobě a pomáhejme si, nebourejme vztahy z malicherných příčin. Nepodléhejme hloupým módním vlivům a povrchním ideologiím. Rodina tradičního typu je tou nejzákladnější oporou a bezpečím každého jedince. Teprve od ní se odvíjí další společenství, obec, národ, stát. Člověk bez ní je jen opuštěným trosečníkem. I když je třeba jinak kdovíjak úspěšný a majetný.

Takže tady je způsob, jak získat svou zemi zpět. Není to rychlé řešení a vyžaduje trpělivost, ale jsou dnes k dispozici prostředky, kterými lze tyto modely chování rozšiřovat a podporovat. A je to tak jednoduché, že se na tom může podílet opravdu každý, a to několikrát denně. Tak do toho a hned ode dneška!

Autor :   Jiří P o n d ě l í č e k, předseda Krajské rady Praha

Schváleno dne 26. února 2019 předsednictvem Ústřední rady strany Národní socialisté jako zásadní ideový dokument strany